Aktuality se zobrazují ve výpisu aktualit a v carouselu pod samotnou aktualitou nebo na úvodní straně. Speciální aktualitou jsou Příběhy studentů (foto 2000 x 610 px).
Vymalovali jsme a položili nové podlahy, v části místností koberce, jinde odolné PVC. Došlo i na to, co není na první pohled vidět. Vyměnili jsme 4 popraskané litinové stoupačky kanalizace, které byly několik let mimo provoz. Původní plán počítal s několika místnostmi. Nakonec jsme přidali ještě dvě další třídy, které také dostaly novou výmalbu a podlahovou krytinu. Do vymalovaných prostor jsme pak navezli a smontovali nový nábytek včetně žákovských stolů a židlí.
S malováním a pokládkou podlah nám pomáhali odsouzení z Věznice Nové Sedlo, kteří u nás pracují díky projektu Práce za zdí. Vězeňské službě České republiky děkujeme za spolupráci.
Poděkování patří i našim kolegům a kolegyním, kteří přes prázdniny přiložili ruku k dílu a s montáží nábytku pomohli.
Během roku je to pořád stejný kolotoč: zvoní, střídají se předměty, řeší se učivo a na obyčejné povídání nezbývá čas. Poslední týden jsme proto učebnice nechali v lavicích. Místo toho jsme hráli deskovky, promítali filmy, “piknikovali” v parku a vyrazili se na výlety s opékáním špekáčků.
Upřímně? Zážitky z takových dnů si žáci pamatují lépe než písemku z konstrukcí. A co je nejdůležitější, byl čas si jen tak popovídat. Bez stresu, bez zkoušení a bez známek, ať už mezi spolužáky, nebo s třídním.
Není to jen zábava na efekt. Zkušenost nám ukazuje, že to, jak strávíme červen, zásadně mění partu která se pustí do práce zase v září.
Čtyři roky na střední škole uběhly neuvěřitelně rychle. Pamatujeme si naše absolventy ještě jako prváky, kteří se v nových třídách teprve rozkoukávali. Dnes před námi stojí dospělí a sebevědomí lidé, kteří jsou připraveni vykročit do světa.
Předávání vysvědčení bylo plné dojetí, úsměvů a vzpomínání. Pro nás vyučující je to moment hrdosti, ale také loučení. Našim novým absolventům přejeme, aby se jim v životě dařilo, ať už směřují na vysoké školy, do práce, nebo do zahraničí.
Držíme pěsti i všem, které ještě čeká termín v září. Věříme ve vás a jsme přesvědčeni, že to zvládnete a na podzim tuhle kapitolu úspěšně uzavřete.
Děkujeme rodičům za podporu během celého studia a našim absolventům přejeme hodně šťastných kroků do nové životní etapy.
Atmosféru ze slavnostního předávání si můžete připomenout v naší fotogalerii.
Po prvenství v národním finále v Ostravě se náš tým utkával v česko-slovenském superfinále, které se konalo 30. října 2025 na půdě City Campusu Ostravské univerzity. V obrovské konkurenci rekordních 83 týmů ze 40 středních škol z České republiky a Slovenska dokázali naši studenti vybojovat 1. místo a získat hlavní cenu 25 000 Kč spolu s putovním pohárem Modelium!
Nejlepší národní pavilon pro světovou výstavu EXPO
Úkolem 17. ročníku soutěže, kterou pořádá stavební skupina HSF System z holdingu PURPOSIA Group, bylo navrhnout a z vlnité lepenky vytvořit originální model národního pavilonu pro světovou výstavu EXPO.
Prezentace finálového modelu probíhala před mezinárodní porotou (v jejímž čele zasedl mimo jiné uznávaný japonský architekt Yasumasa Hayashi) kompletně v anglickém jazyce. Náročné obhajoby i odborných dotazů poroty se An Nguyen a Lucka Vlková zhostily naprosto bravurně. Porota posuzovala nejen originalitu, vnitřní uspořádání a prácí s měřítkem či materiálem, ale právě i celkovou prezentaci týmu.
Kompletní výsledky finále Modelium 2025:
1. místo: SPŠS a OA Kadaň (25 000 Kč)
2. místo: SOŠ technická Námestovo II. (15 000 Kč)
3. místo: SPŠ stavební Brno (10 000 Kč)
(Mimo to získala SOŠ technická Námestovo II. Cenu veřejnosti za hlasování na Instagramu a SOŠ technická Námestovo I. Cenu za kreativní práci s vlnitou lepenkou od Svazu výrobců vlnitých lepenek.)
Děkujeme An, Lucce, Patrikovi i Ing. Josefu Peroutovi za obrovské nasazení, vzornou reprezentaci a skvělou propagaci SPŠ a OA Kadaň i za hranicemi ČR! Gratulujeme k zaslouženému vítězství!
Během maturitního týdne absolvovali náročný program, který je vytáhl ze školních lavic přímo do reálného světa. Podívali se do provozu významných firem, kde na vlastní oči viděli, jak funguje to, o čem si zatím jen četli v učebnicích. Vypravili se také na tematické exkurze po regionu a poznali nová místa i moderní technologie.
Škola ale nezůstala úplně prázdná. V rámci workshopů a besed k nám zavítali experti z praxe, kteří se se studenty podělili o své zkušenosti a ukázali jim, kam až to mohou ve svém oboru dotáhnout. Zbylo dost času i na preventivní programy, rozvoj týmové spolupráce a sportovní zápolení na čerstvém vzduchu.
Prváci tak spojili příjemné s užitečným. Získali spoustu nových zážitků, poznali se navzájem zase o něco lépe a hlavně si vyzkoušeli, jak vypadá jejich obor v praxi.
Pár momentek z celého týdne najdete v naší fotogalerii.
V letošním, jubilejním 25. ročníku prestižní literární soutěže Chomutovský kalamář se sešla obrovská konkurence textů z celé republiky. O to víc jsme hrdí na Aničku Salajovou, která v kategorii prózy do 19 let vybojovala fantastické 1. místo.
Anička odbornou porotu i diváky naprosto dostala svou autorskou povídkou Nevyjdu ven. Velice silný příběh jsme si v její interpretaci mohli poprvé poslechnout v pátek 22. května na slavnostním vyhlášení výsledků ve velkém sále chomutovské knihovny — a byl to opravdu hluboký zážitek.
Aničce z celého srdce blahopřejeme k tomuto skvělému úspěchu, děkujeme za vzornou reprezentaci školy a už teď se těšíme, jaké další příběhy nám přinese příští ročník.
Se svolením autorky vám vítěznou povídku přinášíme k přečtení níže. Posuďte sami.
POVÍDKA: Nevyjdu ven
Procházka. Dlouho jsem se nebyla projít. Vlastně si už ani nepamatuju, kdy naposled jsem byla venku, abych ucítila čerstvý vzduch. Neopouštím svůj dům, protože by to znamenalo opustit mou bezpečnou zónu.
Život doma je mnohem lepší, když jste jen doma, když se rozhodnete neohrozit své zdraví…
Z přemýšlení mě vytrhne zvonek. Někdo mi přišel ublížit! Napadne mě, a proto se ani nehnu. Najednou jsem více než ráda, že jsem si nepustila televizi, kvůli které by mě dotyčný slyšel.
Mám takový nepopsatelný strach, že ani nedýchám, ale srdce mi buší a nejde zastavit. Pak uslyším kroky. Někdo tam je!
Po tvářích mi stečou horké slzy. Celé mé tělo se třese a pak se konečně ozve tlumený, ale známý hlas mé matky.
„Zlatíčko, to jsem jenom já, pojď mi otevřít,“ povídá a já se rychle zvednu ze sedačky a pomalu dojdu ke dveřím. Podívám se kukátkem a až poté, co uvidím svou mámu, se mé srdce trošku zpomalí.
Zlehka odemknu a pustím mámu dovnitř.
„Ach, měla by sis tady vyvětrat…“ řekne, jakmile vejde do obývacího pokoje, „nebo taky uklidit,“ dokončí větu a já se posadím zpět na své místo. To mi přišla jen dát kázání o úklidu? Svou myšlenku nahlas nevyslovím.
Matčin pohled spočine na mně. Její oči potemní, ale je v nich ještě něco, možná smutek? Nejsem si jistá. Polknu knedlík, který se mi vytvořil v krku, a sklopím zrak, nemám tu odvahu se jí podívat do očí.
„Ach zlatíčko, ty se trápíš,“ povzdychne si, posadí se vedle mě na sedačku, přičemž mi omotá ruce kolem těla.
„Není se čeho obávat, mami,“ nadechnu se a poté pokračuji ve snaze ji uklidnit: „tady jsem v bezpečí.“ Pokusím se o úsměv, který se mi zřejmě moc nepodaří, což máma prokoukne.
„To budeš pořád jen zamčená v domě?“ prohodí a zahledí se mi hluboce do očí.
„Mně je takhle dobře a navíc—“ ani to nestihnu doříct a máma opět pokračuje.
„Ale venku je tak krásně, nechceš se zkusit projít? Jako dříve, mohly bychom si dát zmrzlinu a tak.“ Její nadšení však nijak neopětuju. A tak se teď máma pokusí o úsměv, ale vypadá to spíše jako utrápený úšklebek.
Když zjistí, že ze mě nic víc nedostane, zvedne se a dojde zpět do předsíně.
„Donesla jsem ti nákup, ale už asi půjdu, nechci tě otravovat.“ Chtěla jsem jí říct, že mě neotravuje, chtěla jsem jí říct, že mi je její společnost milá, ale nějak jsem nenašla odvahu. Nenašla jsem odvahu na to ji poprosit o pomoc. Místo toho jsem pouze kývla a nechala ji odejít.
Po nějaké chvíli od odchodu mámy jsem se cítila osamocená, opuštěná. Začala jsem si uvědomovat, že to, jak žiju, se mi nelíbí. A také mě napadne šílený nápad. Co kdybych se šla projít?
Přešla jsem k oknu a podívala se ven. Vážně tam bylo krásně. Slunce svítilo, na obloze nebyl ani jeden mrak a já byla už, už přesvědčena, že je venku bezpečně.
Jakmile se však otočím zády k oknu a udělám několik kroků směrem ke vchodovým dveřím, začnu být nejistá. Začnu se bát. Začnu panikařit. Rychle se rozeběhnu do ložnice a tam se zamknu, aby se ke mně nikdo nedostal.
Musí to být už nějaká chvíle, co sedím na posteli a pláču. Protože když se otočím čelem k zrcadlu, mám opuchlé oči. Lehnu si na záda a ležím tam tak dlouho, dokud neusnu.
Probudí mě máma. Sklání se nade mnou a usmívá se od ucha k uchu, její vlasy mě šimrají na obličeji.
„Vstávej, zlatíčko!“ Její hlas je tak sladký jako med, její hlas mi zahřívá celé tělo.
„Dobré ráno, maminko.“
„Chtěla bys se jít projít?“ ptá se a já se usměju. Po chvíli už stojíme venku a dýcháme čerstvý vzduch a oběma je nám tak krásně.
Posadím se, ale nejsem venku a nejsem s mámou. Jsem doma. V zamčeném pokoji. A není mi krásně, je mi smutno.
Zvednu se a dojdu ke dveřím od ložnice, které odemknu. Chci splnit přání mámě, chci jiný život a chci skoncovat s tím tu jen celý den ležet.
Po špičkách přejdu ke vchodovým dveřím a kukátkem chvíli sleduji chodbu. Nikde nikdo. Zhluboka se nadechnu a otočím klíčem v zámku. Zámek cvakne a trochu sebou cuknu. Musím se třikrát zhluboka nadechnout, abych uklidnila nejen srdce, ale i myšlenky. Pro mámu, řeknu si tiše a otevřu dveře. Pro lepší život, povídám hlasitěji a vylezu před dveře. Pro tátu. Pro babičku. Pro dědu. Pro mou budoucí rodinu. Opakuju si dokola, že už ani nevnímám, jak scházím schody. Nevnímám to, že už jsem před hlavními dveřmi. Nevnímám, že jsem venku. Toho, jak moc jsem ušla, si uvědomím, až když stojím na trávníku a dýchám čerstvý vzduch. Přesně jako v mém snu.
