Každým rokem vyhlašuje Památník Terezín výtvarnou a literární soutěž pro žáky základních a středních škol. Pro letošní rok bylo zadáno téma Malovat a přežít. Několik žáků z naší školy se aktivně se svými příspěvky zapojilo do literární soutěže. Práce žáka 1. ročníku Petera Pješčáka se umístila na krásném 5. místě – k úspěchu moc blahopřejeme. Peter byl pozván na slavnostní vyhlášení, které proběhlo v kinosále Muzea ghetta. Vítězné práce jsou veřejnosti přístupné v předsálí kinosálu do 31. 8. 2022.
Peter, čím tě oslovilo téma letošního ročníku literární soutěže?
No, bylo zajímavé. A ve spojitosti s tím, co se dnes děje ve společnosti, mě to i nakoplo.
Vím, že tato soutěž není první literární soutěží, které ses účastnil, proto se nabízí otázka, jestli rád píšeš?
Psát o něčem zajímavém je pro mne radostí stejně velkou jako si vzít tužku do ruky a črtnout si něco. Je to jistý typ umění, které se těžce učí. Mě naplňuje. Navozuje mi příjemnou náladu.
Připravoval ses nějak konkrétně, než jsi začal psát?
Ani ne, měli jsme toho dost do školy.
Navštívil jsi někdy Terezín?
Ano.
Jaký je tvůj vztah k historii?
K té příjemné kladný, z toho ošklivého je mi smutno. Mám v hlavě moudrý citát: „Kdo si nepamatuje doby minulé, je odsouzen události opakovat.“
Jaké byly tvé první dojmy, když jsi zjistil, že tvá práce je mezi oceněnými?
Zjištění, že jsem se umístil v mezinárodní česko-francouzské soutěži a jsem pátý z 600 lidí jen z Čech, mě vystřelilo ze židle a sprintem jsem běžel skvělou novinu oznámit kocourovi, psovi jeho blechám a blechám těch blech a všem koho jsem v tu chvíli potkal.
Kdo tě doprovázel na slavnostní vyhlášení?
Rodiče s mladším bráškou. Chtěl jsem s sebou vzít i našeho kocoura, ale byl unavený po nočním flámování.
Zaujala tě nějaká z ostatních výherních prací?
Byly dost dobré. Mnoho prací, jež se umístily, obsahovaly hlubokou myšlenku. Příště jdu i do malování.
Mohl bys nám shrnout průběh a dojmy ze slavnostního vyhlášení?
Bušení srdce, studený pot, napětí, třes, super program. Co chcete více znát z mých pocitů?
Vždyť ta elita, která tam byla, mi ani nic jiného nedovolila. Plodné bylo, a za to jsem velmi rád, že jsem poznal a spřátelil se s lidmi podobného zaměření. Můžu jmenovat třeba fotografku Sáru Saudkovou mladší?
Michaelu Vidlákovou, jednu z přeživších z Terezínského tábora, bych hned bral jako náhradní babičku. Neskutečně hodná.
Peter, moc děkujeme za rozhovor. Zároveň děkujeme za skvělou reprezentaci školy a přejeme, aby se Ti i nadále dařilo.
Mgr. Iva Zachová